Kralický Sněžník
Začátkem dubna přišel Bohuš s návrhem, zdolat vrchol Kralického Sněžníku. Jelikož mám tento kout Jeseníků v oblibě a šlapaní do kopců je pro mě požitkem, bez dlouhého přemýšlení jsem souhlasil. Naše drahé polovičky nevykazovaly známky protestů, ba spíše naopak. Stačilo jen zařídit ubytování na bývalé faře v Dolní Moravě.
Jelikož je výstup otázkou celého dne, vyrazili jsme již v pátek odpoledne. Do cíle jsme přijeli s časovou úsporou a za krásného počasí, které jako by bylo odměnou za tři deštivé týdny. Sluneční paprsky nám byly tak vzácné, že nepřicházelo v úvahu se před nimi schovávat na chatě, místo toho jsme v rychlosti naplánovali krátký výšlap na rozhlednu Klepý. Tu jsme navštívili už při silvestrovském pobytu v Dolní Moravě, ale tenkrát bylo široké okolí pod mlhou, dnešní obloha bez mraků lákala k dalekým výhledů. Autem jsme se přesunuli na rozcestí turistických tras v půli cesty na vrchol, to abychom se stačili vrátit ještě za světla. Cestu k rozhledně jsme vybrali stejnou jako v zimě, ale tentokrát jsme místo závějí míjeli zelené keříky borůvčí a mrazivý severák vystřídalo hřející slunce. Jeho paprskům se kromě nás oddával i slepíš, odpočívající na úzké cestičce. Na vrcholu jsme si užívali výhledy do všech stran, pozorovali vesnici pod námi rozprostřenou kolem břehů ještě malé říčky Moravy, faru vykukující za kostelem, malé vesnice na polské straně a hlavně dominantní Kralický Sněžník.
Slunce se pomalu schovávalo za daleký obzor a my měli nejvyšší čas vyrazit zpět. Na chatě už čekal Milan s Blankou, zbytek naší skupiny. Po krátké debatě se zrodil plán na příští den, kdy vyrazíme a hlavně z jaké strany se pokusíme o steč vrcholu.
O půl deváté všichni nastoupeni před chatou, pochod mohl začít. Oproti prvnímu výstupu na Kraličák přes Strašidla jsme se rozhodli pro delší variantu, hřebenovku z Trojmořského vrchu až na Kralický Sněžník. Zopakovali jsme si tak páteční výstup k rozhledně, tentokrát však bez zkrácení autem. Za krásného počasí jsme se během hodinky vyhoupli až na vrchol, udělali krátkou pauzu na posilnění a pokračovali v cestě. Úzká pěšinka lemovaná borůvčím a smrky nás vedla chvíli po rovině, aby po pár stovkách metrů začala klesat a nechala tak za námi těžce nastoupané metry. Ať nahoru či dolů, stále jsme se pohybovali po státní hranici s Polskem. Čas od času jsme byli odměněni výhledem, střídavě na polskou a českou stranu, ale po většinu cesty rozhledu bránily vzrostlé smrky.
Téměř bez povšimnutí jsme přešli vrchol Puchacz a začali prudce klesat až na rozcestí pod Puchaczem na polské straně. Při sestupu jsme nervózně pozorovali protější kopec Malého Sněžníku, který se s každým dalším krokem směrem dolů zvětšoval. Slunce jsme měli přímo nad hlavou, blížilo se poledne a my se dali do stoupání. V těchto místech jsme začali potkávat první turisty a i dalekohledem bylo možno pozorovat čilý ruchu na vrcholu Kraličáku. S přibývajícími metry se vysoké stromy měnily v polámané a poschlé pahýly, přibývalo nízkých keřů a tím i krásných výhledů.
Vrchol Malého Sněžníků jsme opět přešli bez větších oslav, není tu žádná cedule ani odpočinkové místo. Prostě se z ničeho nic místo nabírání výšky klesá. Roztrhaní do tří dvoučlenných skupinek jsme mířili k polské chatě Schronisko na Snieznik. Pokud jsme se na hřebeni pohybovali povětšinou sami, zde jsme se zařadili po bok stovek lidí, směřujících stejným směrem. Každé volné místo k sezení bylo obsazeno, hladoví pěšáci se posilňovali místní zelňačkou nebo svačinou z batůžku, co chvíli se kolem prohnalo kolo nebo rodič s ratolestí v kočárku. Každý druhý přímal v ruce turistikou hůl, ať už moderní hliníkovou nebo klasickou dřevěnou, ke stejnému cíli měli namířeno skialpinisti od hlavy až k patě v goretexu i slečny a mládenci v riflích a teniskách. Holt turistika po Polsku. S tímto pestrobarevným hadem jsme se nechali vytáhnout po lesní magistrále až k samotnému vrcholu. Po krátkém čekání jsme se probili na ruiny bývalé rozhledny, pořídili vrcholové foto a dali se na ústup. Kousek níž, u pramene Moravy, bylo jen pár lidí, Poláka aby člověk pohledal. Tohle bylo to pravé místo na odpočinek, krásný výhled skrze strž na Dolní Moravu, po pravé ruce Vlaštovčí skály, po levé vrcholky Jeseníků v čele s Pradědem, chutná voda živorodé Moravy, únava v nohách po zdolaném hřebeni, dlouhá cesta před námi, klid po celém těle i duši. Zde jsem si jistě prožíval nejkrásnější chvíle výletu. Nic však netrvá věčně, ještě před námi byl návrat dolů. Krátce jsme se zastavili u sochy slůněte, symbolu zdejšího kraje, a kamenitou cestou se dali k sestupu. Dlouhé kilometry jsme klesali kolem potůčků Moravy a nespočtu jejich drobných přítoků. Malá stříbrná nitka, skryta pod listy kapradí, se měnila v dravý potůček lomený kaskádou vodopádů, aby se po pár stovkách metrů chlubila svojí proměnou v divokou říčku. Během závěrečných kilometrů naší cesty jsme měli možnost pozorovat, jak řeka sílí. S každým přítokem přibývala na velikosti a síle. Neodolal jsem a na oslavu zdárného dosažení cíle dopřál unaveným nohám chladivou lázeň. Tisíce jehliček, pronikavých jak včelí bodnutí, se zapíchlo do pokožky, až jsem z toho vyjekl a povyskočil. Chtělo to šetrnější zacházení s chodili, která mě nesla celých 25 kilometrů po zdejších kopcích. Po chvilce jsem si na ledovou tříšť navykl a užíval si příjemného zakončení sobotního výšlapu. V tu chvíli jsem ještě ani netušil, jaká odměna nás čeká v nedaleké restauraci. Vepřová se zelím a knedlíkem a jako třešnička za úspěšným dnes borůvkové knedlíky s tvarohem a šlehačkou. Pochutnali jsme si, na kopcích s výhledem do kraje, na hřejivém sluníčku a čerstvém vzduchu a nakonec i na těch knedlících.