Motel Úrazovka - Den druhý
Šest hodin, na chodbě začíná šrumec, sestřičky splašeně běhají sem a tam. Jedna vrazí i k nám do pokoje, až se dveře rozletí. Vytrhne nás ze spánku. Nálet, okupace? Kdepak, místo dýchacích přístrojů se rozdávají teploměry, okna se nezaslepují nýbrž otevírají, aby se z místnosti vyvětral vydýchaný vzduch. Než si přijdou vyzvednout naměřenou teplotu, mám ještě pár minut na spánek. Ne že bych v noci nespal dobře, ale nerad bych propadl okolnímu šílenství.
„Dobré ránko,“ budí mě definitivně sestřička Jana, „vyčůrejte se a přijďte do vyšetřovny, pustíme se do toho slibovaného holení.“ Není nad široký úsměv po ránu, nejspíš i tu toaletu vynechám. A nebo raději ne.
„Hned za váma běžím,sestřičko!“
Mám si vzít župan, nebo jít jen tak nalehko? Raději ten župan,
abych nepohoršoval.
Ještě jsem trochu rozespalý, ale poznám, že něco není v pořádku. Jistě, po chodbách pobíhají jiné sestřičky než včera. Netřeba široce popisovat, jsou o dost starší. No co, čeká mě holení, tak hlavu vzhůru. Břitva, holící strojek, žiletka? Nechám se překvapit.
„Vyskočte si na lůžko a připravte mi tu nohu,“ mám pocit, že se na to těší víc než já. Až na pár rádoby vtipných reakcí jsme však proceduru přečkali v tichosti. To jsem se teda vytáhl a zaujal. Asi už působí uklidňující prášek. Ještě sprcha, na několik dní poslední, a mohu opět zalést do postele a čekat na zřízence, který mě odveze na sál. Snídaně se mě netýká, šest hodin před a po zákroku se nejí a nepije. Jenže já už teď mám žízeň jak tulák na Sahaře. Při hlášení vyzívající k přesunu ke snídani se dostaví i hlad. Nějak to budu muset vydržet.
„Já půjdu na sál asi první,“začíná
svoji řeč Jirka, „to víš, budou mi vytahovat jen to železo,
práce na pár minut. Ale bolí to jako čert. Tady, tady ho mám,
takhle dlouhý.“ Dvěma ukazováčky značí velikost destičky v
noze. Asi potřetí během čtyřiadvaceti hodin. Raději otáčím
hlavu na druhou stranu a nechávám se podat síle prášku. Minuty
ubýhají a zřízenec nikde. Z polospánku mě probírá jen
sestřička, která přinesla nějaké papíry v modrých deskách a
bez varování mi je vrazila za hlavu. Děkuji, teď už nezaberu.
Vysvobození přichází po jedenácté hodině. Očima koulím po stropě, jak projíždíme spojovacím tunelem do vedlejší budovy. Za celou cestu se saniťákem nepromluvíme. Vlídného slova pro něj stejně nemám, omlátí moji postel o každý roh stěny a výtahu. Před sálem to vypadá jak na poště, kde se přehazují balíky z jednoho vozíku na druhý. Panuje zde velký spěch, žádné dlouhé čekání, zákazníci čekají na svoji zásilku, každá minuta je drahá.
I mně hodí na fajnovější lůžko. Proklatě studené, stejně jako vzuch všude kolem, až jednomu naběhne husí kůže.
„Dobrej, jmenuji se Stanislav Kalandra a budu vás operovat.“ Sympaťák od pohledu, velké chlupaté ruce, takové, jaké by měl mít každý správný chirurg. „Která to je noha, levá? Ohněte to ji, zvedněte.“ Nesnáším ho, ta bolest!
Přiváží mě na operační sál a rovnou na operační stůl. V ten moment se kolem mě roztáčí kolotoč pěti postav, každá se stará o jinou část těla. Jedna nalepí kontaktní body na hrudi, připojí k přístrojům, druhá napíchne žílu na zápěstí. Nestačím všechno sledovat.
„Dobrý den, jsem doktorka Máhlerová a budu vás uspávat.“ Mladá, moderní brýle, příjemný hlas, škoda, že ji není díky roušce vidět do obličeje.
„Jste nervózní?“ Slyším za sebou její hlas.
„Ne.“ Co je to za otázku? To se ví, klepu se strachy, co se mnou budete dělat a jak to dopadne. Stejně mi nevěříš, tak proč ty zbytečné otázky. S takovou mě neuklidníš.
„Teď vás budeme uspávat, nejdříve vám nechám proudit čistý kyslík, budete cítit lehké motání hlavy.“ Přikývnu, takhle bych ještě pár minut vydržel.
„Nyní by jste měl cítit šimrání v zápestí, za pár chvil mám přiložím masku k obličeji a vy usnete“
Opět přikývnu, aby věděla, že všemu rozumím, že jim svěřuji svoje tělo a doufám, že mi ho dají do kupy a že se za nějakou tu hodinu naše pohledy opět shledají......
Lehké poplácání po tvářích mě vrací do reality. Ještě jsem na sále, ne spíš v předsálí, tam kde se přehazují lidi jak balíky na poště. Ještě jedno přesunutí na moji postel a už jedeme zpět na pokoj. Tam si všimnu, že to vše netrvalo více než hodinu, operovat mě mohli nějakých třicet minut. Pozdravy spolubydlících přejdu nuceným úsměvem a dál se nechávám odnášet stále podmanivou silou nakrózy. Probírám se až v odpoledních hodinách a přemýšlím o jídlu a močení. Večeři by mi snad mohli dopřát, slibuji, že se za odměnu se pokusím alespoň o pár kapek moči.
„Večeři vám doneseme,“ uklidňuje mě sestřička, „ale jak to máte se stolicí a močí, byl jste?“ Holka, teď jsem se probudil a jestli ti to neřekli, tak jsem byl na operaci s nohou, jak bych měl podle tebe odběhnout na záchod?
„Dostanete čípek a jestli nebudete močit, budeme vás muset cévkovat!“ hrozí sestra.
„Ehm, pokusím se.“ Hergot! Udělám všechno proto, aby jste se nemusela namáhat.
Tak odvahu, sebrat odvahu, chce se k tomu jen postavit jako chlap. Jsem v pokoji sám, není na co čekat. Bažanta pod deku, mezi nohy. Sednout si, v leže bych nepořídil. Musím se trochu napít, už jen pro ten pocit, vyvolat pocit nutnosti. Ono to funguje, cévkovat se nebude!
Po večeři jsem schopný přečít několik stránek knížky, myšlenky se tak od bolesti přesouvají do mexických hor Sierra Madre k hledání zlaté žíly. Z děje mě vytrhne až sesta Olga, mladá slečna s pěkným obličejem a proklatě ostrou jehlou. Prý proti bolesti. Nepříjemné píchání v noze odchází s přísunem látky do nohy. S dobrou muzikou v uších usínám už před devátou hodinou.
Komentáře
Přehled komentářů
Jde to i v leže :)
pravopis
(Mišák, 29. 3. 2009 13:46)S tím je někdy problém. Nefunguje mi kontrola pravopisu, jsem odkázán na svoje chabé vědomosti. Kdyby jsi viděl moje diktáty ze základní školy o pravopisu by jsi se nezmiňoval.
pravopis
(Bulhar, 29. 3. 2009 13:35)A dokonce s novým čtivějším stylem psaní se Ti povedlo odstranit i většinu pravopisných chyb...:-)
V leže
(Štěpán, 29. 3. 2009 16:35)