MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Jak už bývá v našich končínách dobrým zvykem, pořádají firmy pro své zaměstnance vánoční večírky. Měly by sloužit jako poděkování za dobře odvedenou práci, lidé by se na ně měli těšit. Tahle formulka však u nás neplatí a tak se před naší "Christmas party" rozeběhl kolotoč úvah o smyslu této akce, vytvářely se bojkotující skupinky rebelů a na druhé straně se zakládaly tábory jakýchsi duchovních, kteří měli za úkol napravit mysl stávkujících. Cílem měla být všeobecná pokojenost. Té se nakonec nedosáhlo, větčina manuálně pracujících si tvrdošijně stála za svým názorem.

       Osazenstvo kanceláří, bezkonfliktní a někteří myšlenkově napravení se sešli v restauraci hotelu Slovan. Po pár minutách váhavého postávání jsme vzali místo a skleničku aperitivu k slavnostnímu zahájení. Úvodní a zároveň i závěrečné řeči se ujal nevyšší z nejvyšších. Sám ředitel pro Českou republiku Nishiama. Naštěstí si vzal poučení z roku minulého a projev ořezal na pár nezbytných vět. Kromě všech zúčastněných to kvitovali i číšníci, kteří byli plni nedočkavosti, až budou moci začít servírovat slavnostní večeři.

       Po výborné svíčkové se jen zaprášilo. Doteď lituji svého dobrého vychování, vylízal bych talíř i se zlatým lemováním. Jelikož jídla bylo jako pro nedonošeného vrabečka, čekali jsme další chod. Marně. Nezbývalo, než zaplnit hladovějící žaludky vínem či pivem, toho se dostávalo v neomezeném množství. Kvalitou servírovaného vína bych se raději nechlubil. Zdobené vitríny se značkovými víny bohužel zůstaly po celý večer zavřeny.

      Jde-li o večírek přívlastkem vánoční, neměly by chybět dárky. Jeden pro nás připravila firma, brašničku přes rameno, další jsme si darovali mezi sebou. Nešlo však o projev náklonosti k té či oné osobě, ale o předem naplánovanou akci. Každý si s týdením předstihem vylosoval kolegu, kterého měl potěšit dárkem do padesáti korun. Já koupil svíčku ze včelýho vosku a dostal skvělou tužku se dřevěným fotbalistou. Aby se zapojili i znuděné manželky japonských šéfů, zvolili se porotou, která měla za úkol vybrat nejhezčí dárek. O vkusu žen ze země vycházejícího slunce jsem neměl valného mínění, ale vybrat pokladničku s nápisem "mincožrout", to už chtělo nějakou odvahu.

       Protože se zábava začínala stupňovat, bylo třeba nás trochu uklidnit. Napomoct tomu měla hra s názvem Aktivity. Společenská hra hodící se k zimním večerům na chatě plné opilých výrostků a ne na večírek určité úrovně. Souhlasili jsme však s naší účastí. Jedinou, a jak se později ukázalo, i chytrou podmínkou bylo vstoupení aniciátorky této hry do našeho týmu. Zajistili jsme si tak v této prestižní soutěži první místo. Naší recepcí neprochází denně tolik návštěv a tak měla naše Zuzanka spoustu času nastudovat si všechny úkoly. Pro ty, kdo by neznali onu hru, tak jde v podstatě o remix televizní soutěže Kufr. Nakreslení, předvedení nebo popsání určité věci, děje a podobně. Já dostal za úkol namalovat polní lahev, podotýkám v limitu jedné minuty a bez jakéhokoli verbálního či posunkového napovídání. Je logické, že můj výtvor nikdo nepochopil. Namaloval jsem lahev, v tom by ještě problém nebyl, poté jsem se pokusil o pole. Tam už byla většina vedle. Nápovědou tak měl být klikyhák v podobě traktoru, čím jsem chtěl dát všem přísedícím najevo, že jejich halekání o moři nebo obloze není správné. Přesípací hodiny zastavily můj pokus a já všem poníženě oznámil, že jsou úplně vedle a nechápou moderní umění. Totálně mě však uzemnil můj vedoucí, když mi řekl, že už byl na správné cestě k uhodnutí, ale že ho zmátla ta "lokomotiva". Víckát jsem už k tabuli raději nešel. Ale měli jsme štěstí a Zuzanku a tak jsme nakonec soutěž vyhráli.

      Tím se přiblížil konec celé akce, nebylo se taky čemu divit, ručičky ukazovaly rovných jedenáct hodin. Ten čas ale letí, když se člověk dobře baví...Co ale s načatým večerem. Skupinka, vedená jediným opilcem celého večera, si to namířila směr centrum, přesněji Charlies pub. Tam jsme si i přes obrovský počet alkoholuchtivých lidí našli nějaké místečko, které jsme si v průběhu noci rozšiřovali tak, až jsme zůstali v celém klubu sami. Jelikož jsme mezi sebou měli i kolegu Tristana z Německa, velkou část noci jsem se snažil komunikovat anglicky. Hned na začátek jsme byl nucen mu vysvětlit, jak jsem na tom s mojí angličtinou. Teď si však uvědomuji, že to bylo nejspíš zbytečné, protože to musel pochopit dřív, než jsem ze sebe vysoukal první slovo. Ale i tak jsem byl rád alespoň za možnost prodat svoje těžce nabyté vědomosti v praxi.

       Kolem půl paté jsme byli nemilosrdně vyhnání na ulici, v dalším klubu mám azil neposkytli a tak bylo na čase vyrazit domů.

(zleva:můj šéf Laďa, němec Tristan,Zuzanka,já,kolega Karel)