Krojované Dambořice
Čím jiným začít malé shrnutí
víkendu než sobotním ránem, navíc když jsem páteční večer
trávil v práci a poté u televize. Ale hned ráno jsem spěchal
na trénink. Čerstvý bílý sníh, teplota pár stupňů pod nulou,
fotbálek dva na dva. Možná to zní jako pozitivně, ale ve
skutečnosti jsme si všichni pořádně mákli, tedy až na ty, co
raději zaspali a přišli o pár desítek minut později. Domů jsem
se těšil nejen na pořádně teplou sprchu, ale i na řekněme
sváteční oběd. Za plotnu a kuchařské prkýnko se totiž
s velkou pompou postavil bratr a jal se připravovat zajíce na
víně. Cibulová polévka je v naší rodině také novinkou,
dalo se tak očekávat všechno, jen ne chutné jídlo a plné
žaludky. Vůně prostupující celým bytem však slibovala
kulinářský zážitek. Pro začátek jsem si dal červené víno,
přeci nebude jen na podlévání zvěřiny. S cibulačkou žádné
zdržování, maso mi připadne přeci jenom lákavější. Což
naplat, musím uznat, krmě to byla vskutku lahodná, maso nečekaně
jemné, omáčka připravená z vína a višňové omáčky
vynikající. Vše doladěné skvělou frankovou činilo ze sobotního
obědu opravdu kulinářský zážitek. Razím názor, že po jídle
by mělo tělo odpočívat, zvláště když jde o jídlo znamenité
chuti, k tradičnímu spánku však tentokrát nedošlo, protože
jsem se v rychlosti rozhodl doprovodit mamku na procházku.
V nových trekových botách jsme
se i s Bohušem brodili zasněženým lesem v okolí
vysílače na Hádech. Vědomě jsem volil trasu mimo vyšlapanou
cestu, abych vyzkoušel slibované vlastnosti vibramové podrážky a
gore-texové membrány. Po několika kilometrech byla noha v suchu
stejně jako na začátku cesty, dobrý pocit z nákupu se tak
ještě umocnil.
Žádné dlouhé výletování se však
konat nesmělo, protože už po šesté hodině jsme měli vyrážet
do Dambořic na krojovaný ples. Tam jsme dorazili nečekaně první,
dokonce tak první, že jsme se kvůli zamčené šatně museli
převlékat mezi stoly pro hosty. Ale dostatečný přísun vína
řešil spoustu problémů a tak jsme si s ničím moc nelámali
hlavu. Náš brzký příjezd měl jeden velký důvod, měli jsme
v plánu stihnout slavnostní nástup krojovaných. Ne vždy se
to v minulých letech stihlo. Ples se vyvíjel podle mých
představ – českou besedu jsme odtancovali v předsálí
vedle šatny, navíc mnohem uvolněněji než by jsme si mohli
dovolit v sále, víno nám bylo nabízenou i z rukou, ze
kterých jsme to nečekali, slečen k tancovaní bylo tolik, že
nešlo uspokojit všechny, cimbálka mě prověřila i v tancích,
do kterých bych si obyčejně netroufl. Musím samozřejmě
poděkovat skvělé partnerce, bez které bych se na nohách dlouho
neudržel. Tak se tomu bohužel stalo při tancování Verbuňku.
Celý nadšený jsem předstoupil před patru krojovaných chlapů
držících se kolem ramen, pustil se do nejlepších krokových
variací, které jsem schopen zvládnout a v tu ránu jsem se
nezadržitelně blížil obličejem z zemi. Po uklouznutí mě
zachránil jen rychlý reflex v podobě vymrštěné ruky kamsi
do míst předpokládaného střetu tváře a nenáviděné kluzké
podlahy. Před muzikou se naštěstí sešla vybraná společnost a k
očekávanému smíchu ani náznakem nedošlo. Díky za shovívavost.
Kolem třetí hodiny jsme se rozhodli
rozloučit se skvělým plesem, ale jak už to bývá, když sedíte
se Štěpánem v autě, cesta domů nevedla rozhodně tou
nejkratší trasou. Do plánu jsme zahrnuli několik okolních keší.
S představou poznávat okolní krásy a k tomu najít pár
krabiček jsem souhlasil, ale moje tělo se rozhodlo stávkovat.
Výlet jsem si užil s hlavou opřenou o bezpečnostní pás a
s očima zavřenýma. Probudil jsem se vždy jen při zastavení
auta, vyběhl se Štěpánem někam do polí nebo ke kostelu a po
zalogování zase rychle zpět do tepla. Tento scénář se opakoval
až do sedmé hodiny ranní, jen v tom rozdílu, že jsem
poslední dvě keše prospal úplně. A musím dodat, že mi to bylo
v tu chvíli naprosto fuk.
Nedělní ráno jsem věnoval pár hodinám spánku a hned po obědě jsme se opět vydali na výlet. Tentokrát ale pěší, doplněni o Romču a Astu. První jmenovaná je slečna, druhá psí slečna. Do Hostěnic nás odvezl František, ne že by jsme ho o to žádali, ale musel se pochlubit novým Renaultem Scénic. Tak nějak pozvolna a nenápadně se nám ten chlapec připravuje na rodinný život, nebo jak máme tento výběr automobilu chápat? Domněnky nechme stranou, vydejme se po nových keších v okolí Mariánského údolí a Ochozkých jeskyní. Prošli jsme si Hostěnické propadání, jeskyni Pekárnu, místo ponoru Říčky. Tady jsme se fajnově pobavili v zamrzlém korytě řeky, škoda jen, že už po pár metrech jsme museli řečiště opustit, led nebyl tak pevný, jak by bylo třeba. Jelikož jsme pro Astu neměli košík, museli jsme cestu do Slatiny absolvovat po svých. Možná se to nemusí zdát, ale jde o pořádných pár kilometrů, které daly nohám řádně pocítit. Příjemné zakončení nás čekalo u Františka. Rozhodli jsme se mu poděkovat za odvoz, pozvali jsme se u něj na velice chutnou slivovičku, které nás zahřála na posledních pár metrů domů.
fotky najdete jako vždy na picase
Komentáře
Přehled komentářů
to jsem ráda, že jsi upřesnil, že ta první jmenovaná je slečna a ne pejsek:-)))))
:-)))
(romča, 23. 1. 2009 19:17)