Ze Znojma na Velehrad (den první)
„Vzhůru do sedel a šťastnou cestu, pánové!“ zvolávám a pravou nohou uvádím kolo do pohybu. Právě se z rodné Slatiny vydáváme na již tradiční cyklovýlet po koutech českých. Pro letošní léto jsem vybral dobře známé prostředí Jižní Moravy. Prakticky domácí půdu jsme zvolili víceméně z finančních důvodů, ale i tak jsme se na cestu těšili. Plán byl daný a neměnný, ze Znojma se kolmo dopravit na poutní místo Velehrad. Všechny propočty nasvědčovaly, že trasu za tři dny bez problémů zvládneme. Byl jsem si tím naprosto jistý…
„Doprdele práce, já se na to vy…!“ křičel Martin a jen hlučný provoz uchránil naše slechy od další porce nadávek. Neujeli jsme ani dva kilometry a Martin zlostí kopal do vypuštěného pláště. A to jsme tu duši den předtím lepili. Já a Fanda jsme propukli v smích, který ovšem trval jen chvíli. Uvědomili jsme si, že nám za 25 minut jede z nádraží vlak směr Znojmo a že by jsme ho docela rádi stihli.
„Otáčím se a jdu domů, tohle
nemá smysl, ksakru“ klel Martin. Snažil jsem se situaci zachránit
a tak jsem navrhl přesun autobusem, který jako na zavolanou právě
přijížděl. I nákup jízdenky a domluvu s řidičem jsem si
vzal na starost, Martin by ho byl schopen ve svém rozpoložení
vyhodit od volantu na chodník. Vlak jsme díky zběsilému
kličkování v ranní špičce stihli a za to jsme byli
odměněni hodinovou přednáškou o lepení duší a pokaženém
výletu. No čekala nás více než dvou hodinová cesta, raději
jsme si otevřeli láhev skvělého vína a užívali ranního
sluníčka a drncání vlaku.
V pozdním dopoledni nás vítala
železniční stanice města Znojma. Rozhodli jsme se najít servis
kol, kde by jsme koupili náhradní duši, kterou pak Martin ( za
našich pošklebků) měnil na dvoře vedle prodejny. Sluníčko
pořádně pálilo, když jsme šlápli do pedálů a zamířili
k rotundě svaté Kateřiny, to abychom shlédli pár
znojemských pamětihodností. Nedojeli jsme ani ke zdi pivovaru,
když v tom slyšíme již dobře známé nadávky. Tentokrát
jsme ujeli celých pět set metrů a Martin opět odíral ráfek
zadního kola o znojemskou dlažbu. Tady už přestávala legrace.
Utřeli jsme si slzy z očí, přesvědčili Martina, že
shozením kola z hradeb nic nevyřeší, nespíš by tím
způsobil škodu starousedlíkům, kteří v tento letní den
mají zcela určitě jiné starosti, než sundávat kolo se střechy
domu. Nechali jsme věčného montéra a remcala “v klidu“
pracovat a šli si prohlédnout rotundu.
Znojmo má bohatou historii a spoustu památek, my si však prohlédli jen zlomek. Určitě si někdy vystředím víkend na poznávání města a jeho okolí. My se od rotundy vydali za prohlídkou Děkanského chrámu svatého Mikuláše, užili si vyhlídky na přehradu a sjeli úzkými uličkami dolů k řece Dyji. Se Znojmem jsme se nechtěli rozloučit tak rychle, zavítali jsme proto do Muzea motorismu. Příjemný chládek a velká spousta exponátů potěšil nejen sluncem zkoušené tělo ale i naše zvídavé hlavičky.
Podél řeky jsme dojeli k Louckému klášteru s Bazilikou panny Marie a svatého Václava, abychom se zděsili při pohledu na přelidněné koupaliště a vydali se směrem z města.
„V takovém počasí nešlapu, najdi nějaké koupaliště, nebo nejedu dál“, hrozí Fanda a já mu dávám za pravdu. Pohled do mapy dává naději, že pár kilometrů naší cestou narazíme na rybníček ve vsi. Jen těžko jsme si dokázali představit, že by se v nějakém vesnickém žabinci dalo plavat, ale moc jiných možností na výběr nebylo. O to víc nás potěšilo, když jsme na samém konci vsi Havraníky našli sympatický rybníček, který doslova volal po koupání. Opřít kola, sundat propocené trika a šortky, obléct plavky (na dostřel obydlí jsme si nedovolili jít naostro) a rychle do vody. Ta byla sice dosti zatuchlá a rozhodně ne osvěžující, ale v tu chvíli si nikdo z nás nestěžoval.
„Jsem vám říkal, pánové, že najdu skvělou koupačku!“ volám na všechny strany a užívám si studených spodních proudů.
Po hodince vodních radovánek jsme spláchli rybinu u blízké pumpy s příjemně chladivou vodou a šlapali směrem na Šatov. Tuto vinařskou obec znám z našeho výletu podél řeky Dyje a tak jsem naši výpravu vedl k udržovanému vojenskému srubu Zahrada a vesele vyprávěl o zážitcích ze zmiňovaného výletu, který končil divokým opíjením se místním vínem. Srub byl zavřený, stejně tak ani vinař se na své zahrádce za domem nenacházel a tak jsme pokračovali k rakouským hranicím. V plánu jsme měli krátkou zajížďku k jižním sousedům, ale železniční násep nám nedovolil přechod a místo toho nás dovedl zpět do Šatova. Narychlo jsme změnili plán a mířili k hraničnímu přechodu Hatě a odtud dál mezi vinicemi k zřícenině Lamplberg. Jen pár stovek metrů za silnicí k hraničnímu přechodu nás čekal sportovní zážitek v podobě neuvěřitelně prudkého kopce. Nebyl nijak dlouhý a tak jsem se ho rozhodl vyjet. Už v půlce jsem zuřivě přehazoval na lehčí a lehčí převod. Když už jsem myslel, že vyjedu až na samotný vrchol, začalo se mi zvedat přední kolo a já musel ke své nelibosti zastavit ( i tak jsem při šlapání skoro stál na místě), nechtěl jsem se i s kolem skutálet zpět na hraniční přechod.
Na kopci jsem však nechal poslední síly, které ze mě nestačily vysát sluneční paprsky a celodenní šlapání. Na Lamplberg jsme se všichni svorně doplazili s jazykem na prosoleném triku. Rozložili jsme se na malé terase, sloužící jako nízká rozhledna na rakouské vinohrady. Odměnou nám byla chutná krmě, připravená na vařiči, slunce pomalu ztrácející sílu a já se navíc potěšil krabičkou, ukrytou v opěrné zdi. Můj návrh přenocovat zde byl smeten ze stolu, že prý budeme pokračovat do Jaroslavic, kde je větší možnost sehnat něco k snědku a dobré víno. To víno mě přesvědčilo, ale s myšlenkou přenocování na tak pěkném místě jsme si pohrával ještě pěkných pár kilometrů.
Po půl hodince jízdy kamenitou polňačkou jsme se ocitli před vesnicí. Slunce již hlásilo svůj brzký odchod za obzor, udělali jsme si ale ještě čas na návštěvu dobře obdělávaného pole a předzásobili se čerstvou zeleninou a nezralým ovocem. Na návsi jsme zamířili doplnit tekutiny do místní putyky a postupně všichni tři využili lety a štamgasty poznamenanou toaletu. Byl nejvyšší čas hledat místo pro nocleh, když v tom se Martin zakoukal do hloučku mladých slečen.
„Vidíte je? To by bylo něco, já mám ve stanu místo, možná i dvě!“ Místo hledání zastrčeného koutku pro klidnou noc jsme byli donuceni pronásledovat místní omladinu.
„Co blázníš, vždyť ty holky jsou ve věku tvých studentek, o střední škole ještě ani nepřemýšlí,“ upozorňuje Fanda. Nic nepomohlo, nezbývalo než sledovat záda kantora, jež se žene za svojí obětí.
„Dobrý den,“ odzbrojily Martina žačky, „kam jedete?“ Vykání ho zjevně urazilo, ale nedával to na sobě příliš znát. Žákyňky poradily, že máme vyhledat jejich strýce, že můžeme spát u jeho restaurace na trávníku. Pokud se nepletu, říkaly tomu kemp. Martin měl naději, že se za námi přijdou večer podívat, já se smířil s tím, že za nocleh budeme zase platit. Víno jsme si zajistili v jednom z otevřených sklepů, kde nás přivítal příjemný pan domácí. Odkud jsme, odkud a kam jedeme a jak se vydařila loňská sklizeň, nic z toho nesmí chybět u tradičního hovoru cyklisty s sklepmistrem. S litrem a půl veltlínského uháníme s komáry v zádech hledat strýčkův kemp. Cestou jsem zasněně pozoroval, jak se pod stříškou balkonu zchátralého zámku ubytovávají jiní výletníci a my potupně hledáme strýčkův přepych. Obyčejně vyhlížející hospoda s krásným trávníkem a hlavně sprchou. Beru zpět, už neremcám a užívám proud vody snášející se na propocené tělo. Den jsme zakončili moudrou debatou pod altánkem nad PETkou s vínem. Holky nás svojí návštěvou naštěstí nepotěšily.