Slovensko 2010 - den třetí
21. 9. 2010
Třetí den začínáme příjemným sjezdem a odlovem dvou keší. Užíváme si slunečného rána, Velká Fatra se představuje v celé své kráse. Jelikož jsme nocovali v liduprázdném kempu bez možnosti doplnění potravin, velím k zrychlenému přesunu do nejbližší vsi. Mošovce nás vítají pěkným parkem, kde ve společnosti několika dělníků a dvou bezdomovců snídáme křupané pečivo se sýrem a nezbytný čaj. Hodí se poznamenat, že v rámci poznávání slovenských krás preferujeme místní značky potravin. Až na Martinský guláš jsme nenarazili na vyloženě nepoživatelný tovar.
Směřujeme na Turčianské Teplice, první lázeňské město na naší cestě. Projíždíme hlavní třídou a ocitáme se před řadou hotelů a velkým termálním koupalištěm. Martin žadoní o návštěvu jedné z místních restaurací, to aby mohl využít jejich toalet. Naše návštěvy kukuřice mu nejsou pochuti. Ale ani my nejsme nakloněni jeho myšlenkám o přepychu a vzdorovitě zvyšujeme tempo. Zastavujeme až v lázeňském parku a v potoce si užíváme osvěžující vodu. Martin stále remcá a smutně sleduje rej dětí užívajících si v teplé vody nedalekého koupaliště. Rovinatou krajinou se vydáváme vstříc sedlu Vyšehrad, které se nachází v jižním cípu Malé Fatry. Čeká nás jediné stoupání dnešního dne, zato pořádně táhlé. Polední slunce spolu s výškovými metry rychle ubírají síly. Posléze však přichází odměna v podobě dlouhého sjezdu, který končí až ve vsi Vyšehradne, kde u 200 let staré dřevěné kapličky nacházíme nejen kešku, ale i hřiště s brankami a tak zatímco Martin dává přednost odpočinku, já s Fandou šijeme vší silou do mičudy. Fotbalovou půl hodinku zakončujeme příjemnou lázní s místním potůčku, kde pod malým přepadem objevujeme dokonalou vířivku. Na ledovou vodu jsme si už zvykli a bereme ji jako samozřejmost, dokonce bych řekl, že ji i vyhledáváme.
Míříme na Nitrianské Pravno, v parku vaříme oběd a nabíráme síly k hodinovému přesunu po hlavním tahu do Prievidze. Několik dlouhých kilometrů si za sebou vezeme větší či menší kolonu aut, vozovka je úzká a provoz nepříjemně hustý. Nemluvíme, jen šlapeme do pedálů a vyhlížíme uvítací ceduli města. Tam se pereme s odpolední dopravní špičkou, dvakrát jsme nuceni čekat u vlakového přejezdu. Prohlídku města necháváme na jindy a směřujeme do nedaleké Bojnice, jejíž dominantou a turistickým lákadlem je místní hrad. Jeho historie spadá až na počátek 12. století, největšího rozmachu se však dočkal za vlády Pálfyovců, jehož příslušníci zde vládli od roku 1636 až do první světové války. Než jsme si tyto informace přečetli u vstupní brány, měli jsme za to, že centrum města ovládá na Slovensku populární hokejista Žigmund Pálffy, neboť právě toto jméno zdobilo většinu vývěsních štítů luxusních restaurací. Protože Bojnice je zároveň i město lázeňské, o zástupy turistů nebyla nouze. Pořídit fotku bez desítek postav v popředí byl výkon nadlidský. Zapsali jsme si proto krásy hradu do paměti a pokračovali v cestě.
„Proč jste nechtěli na prohlídku hradu? Copak někam pospícháme? Pořád mi tu přednášíš o kultuře ducha a najednou nemáš zájem ani o prohlídku. To by byl zážitek. Musím se sem určitě někdy vrátit,“ nepřestával Martin chrlit slova chvály na hrad a zároveň nás osočovat z kulturního barbarství.
Až informace o výši vstupného mu vzala vítr z plachet. 8 eur za krátkou trasu se mi zdálo opravdu moc.
Do kempu zbývalo jen necelých 15 kilometrů, když se obloha v mžiku zatáhla a z hustých černým mraků se spustila vodní smršť. Jak už to tak bývá, průtrž nás zastihla v místech, kde nebyla jediná možnost schovat sebe i kola byť pod jedinou stříšku či větší strom. Během chvilky jsme byli do poslední nitky mokří, nemělo tedy ani cenu zastavovat a schovávat se pod plachu k tomuto účelu zakoupenou. Jen jsme přijeli do první vesnice, vysvitlo sluníčko a smálo se nám, až se za břicho popadalo. Vodní masáží však utrpělo pouze naše oblečení, ne tak nálada, která zůstala dokonale suchá a nedotčená. V Novákách jsme s úsměvem na tváři zastavili u vinotéky a potravin, abychom se řádně připravili na blížící se večer.
Ten jsme strávili v kempu v Chamlové, jehož součástí bylo i termální koupaliště. Do té doby jsme se koupali pouze v řekách o teplotě nepřesahujících deset stupňů, no tady na nás vyrukovali s vodou, z které se kouřilo. Tabule vedle bazénu oznamovala pro nás těžko uvěřitelných 31 stupňů. Martin se radoval a i přes proklamovanou únavu si střihl motýlka přes celou délku bazénu. Já a Fanda, stejně jako ostatní návštěvníci bazénu, jsme kouleli oči a nechápavě kroutili hlavou. Rád bych ještě dodal, že po 5 minutách ve vodě mi naskočila husí kůže a s drkotáním zubů jsem musel z bazénu ven. Tohle se mi v řece nestalo a romantika taky veškerá žádná. I přes tuto špatnou zkušenost jsme šli vyzkoušet i vnitřní bazény, jehož teplota dosahovala necelých 40 stupňů. Vstup do termálů nám byl automaticky přičten k ceně ubytování, tak jsme chtěli vyzkoušet všechny atrakce. Své zadnice jsme zapíchli vedle ostatních a mlčky pozorovali okolní dění. Totéž činilo i zbytek osazenstva bazénu a tak si jistě dokážete představit onu rozveselenou atmosféru. Už se nemůžu dočkat, až vyrazím na svoji první dovolenou do Luhačovic.
Večer jsme byli téměř jediní, kdo se chlubil ohněm před svým stanem, zbytek kempu byl smutně potemnělý. Dlouhou chvíli jsme žili v pocitu, že pouze my jsme nebyli líní a pro suché dřevo vyrazili hluboko do lesa, až přišel místní hasič a s přísným výrazem důležitého dozorce nám sdělil, že rozdělávání ohňů je zakázáno. Asi jsme mu připadali dostatečně vystrašení a tak nám milostivě udělil výjimku, ovšem s podmínkou, že budeme o ohniště svědomitě pečovat a na závěr ho větším množstvím vody zhasíme.
A tak jsme mohli dál vesele opíkat klobásky a péct brambory a popíjet víno. Kdybych napsal, že jsme místo brambor vytáhli z ohně vysušené černé kuličky, pokazil bych celý závěr vyprávění. Proto tvrdím, že jsme si na nich skvěle pochutnali a kdo nevěří, ať příště jede s námi a sám se přesvědčí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář