Slovensko 2010 - den čtvrtý
24. 9. 2010
Ráno nás vítá zatažená obloha, ospalý kemp a bolavé nohy po včerejší téměř devadesáti kilometrové etapě. Snídani odkládáme až do Čereňan, kde na skromném posezení vychutnáváme paštiku s čerstvým pečivem. Nálada není nijak veselá, dopadá na nás únava a navíc nás čeká nudná rovinatá cesta do Baťova města. Partizánske se představuje řadou továren ve stylu, jaký dobře známe ze Zlína. Moravské město nám ovšem připadá mnohem příjemnější. Protože hledáme připojení k internetu, míříme na centrální náměstí a radnici. O veřejném internetu tu ovšem nikdy neslyšeli a navíc nám ani nedokázali poradit, kde bychom našli internetovou kavárnu. Projíždíme náměstí dle diktátu Tomáše Bati a se šátečkem v ruce se loučíme s městem. Projíždíme rovinatou krajinou, vítr nás stěžuje postup, stejně tak i Martin, který se začíná loudat a my na něj musíme stále častěji čekat. Co se bude dít, až nás cestu zastoupí kopce, nechci ani myslet.
Dalším větším městem na cestě jsou Topolčany. Tentokrát navštěvujeme info centrum, ale pátrání po internetu je stále marnější. Raději si vychutnáváme historické centrum města, nově opravené náměstí s kostelem i přilehlé ulice plné korzujících lidí. Našemu zraku neunikne stylové uzenářství, kde nakupujeme klobásky k dnešnímu obědu. Pár minut jízdy od centra pak rozbíjíme tábor a v altánku postaveného dle oblíbené knihy „Urob si sám“ plníme své břicha až k prasknutí.
Na dlouhou dobu se loučíme s rovinou a pouštíme se nejdříve do krátkých a posléze i do táhlých kopců. Několik kilometrů, připomínajících horskou dráhu, Martin nezvládá a nám nezbývá, než co deset minut zastavit ve stínu většího stromu a čekat. Cesta tak vůbec neubývá a pouhých 15 kilometrů jedeme téměř dvě hodiny. V Čertově peci zařazujeme naplánovaný odpočinek a na dřevěných stolech nečekaně usínáme. Probudí mě až štěkání psa. Kluci stále spí a tak si jdu prohlédnout areál. Velkou restauraci obklopuje zvířecí farma s malými divočáky, srnkami, přírodní amfiteátr s posezením. Vše sevřené v úzkém údolí mezi zalesněné kopce působí velice příjemně.
Díky vydatnému spánku zvládáme následné stoupání do sedla Havran bez větších problémů. Nahoře na nás čeká však jen nevzhledná restaurace a tak pokračujeme dlouhým sjezdem vstříc lázeňské hemžení v Piešťanech. Z ničeho nic se ocitáme v jiném světě, plném zahraničních turistů, luxusních hotelů a všude přítomné pohody. Projíždíme přes promenádní moc a ocitáme se na ostrově zasvěcenému lázeňství. Po pravé ruce nádherný hotel se stevardy čekajícími na své hosty, po levé rozlehlý park obohacený moderními sochami.
„Si zo mňa robíš srandu či co?“ křičí zřízenec v bundě s nápisem Security a pohledy všech v okruhu sta metru mě probodnou jak roj nemilosrdných včel.
„Eště raz ťa zbadám na bicykle a zavolám policiu!“ pokračuje v halekání, rudne mu tvář a prská dva metry před sebe.
Byl jsem si vědom svého prohřešku (cedule zákazu jízdy na kole se nedala přehlédnout) a proto jsem neprotestoval. Nasadil jsem však pohled, který používal kamarád Gotec, když mu při fotbalovém utkání spílal rozhodčí. Svým výrazem dokázal vytočit sudího k nepříčetnosti. Naprosto spolehlivě to zafungovalo i na onoho strážníka, široké okolí lázeňských hostů si tak muselo vyslechnout další spršku nadávek, než hlídači došlo, že jsem se ho rozhodl absolutně ignorovat a raději se vrátil zpět do vrátnice.
Co by to bylo za návštěvu lázní, kdybych neochutnal léčivou vodu. Milá paní mi darovala malý kelímek, který jsem naplnil horkou tekutinou páchnoucí po vajíčkách. Zavřel jsem oči a jel se očistit svoje tělo od všeho zlého. Brr, až zase jednou budu chtít udělat něco pro svoje zdraví, uvařím si vajíčka natvrdo a vyvařenou vodu vypiju. A nemusím za ní jezdit ani do lázní.
Jelikož se Martin rozhodl ukončit svoje putování, zašli jsme na rozlučkovou zmrzlinu a pospíchali k vlakovému nádraží. Po dlouhém hledání nám paní za okýnkem nabídla čtyři různé spoje, kterými se lze dostat do Brna. Jeden horší než druhý. Všechny varianty hlásili příjezd do Brna v nočních hodinách. Martinova volba padla na spojení čtyř couráků s dobou jízdy kolem pěti hodin. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že s Fandou budeme téměř kopírovat trasu vlaku.
Kolem šesté odpolední jsme Martinovi zamávali a popřáli šťastnou cestu, téhož se dostalo i nám. V oslabené sestavě jsme se vydali na nákup a posléze i na závěrečných patnáct kilometrů do cíle dnešní cesty. Ten jsme stanovili kousek za městečkem Vrbové, u vodní nádrže Čerenec. Už při projíždění městem jsem měl zvláštní pocit, okolí se mi zdálo povědomé.
„Aby taky ne, vždyť jsme tudy projížděli při naší první cestě po Slovensku!“ Jako u vytržení jsem kroutil hlavou ze strany na stranu, sledoval okolní domy a snažil se ještě víc rozpomenout. I poslední záchvěvy nejistoty jsem zahnal při pohledu na vodní plochu. Před pěti roky jsme se tu koupali, na to se nedá zapomenout. I Fandovi se vrátila paměť a pozdní odpoledne tak dostalo slavnostní nádech. Projeli jsme kolem skupinek rybářů a pod stromem u vody rozložili stany.
Kvákání žab, hloučky rybářů rozesety kolem břehu, zapadající slunce, ticho a klid. V tomto romantickém rozpoložení jsem si vzpomněl na jeden ze svých snů, vykoupat se v rybníku na Adama, užít si tu volnost. Fanda k mé radosti s návrhem souhlasil a tak jsme za bedlivé asistence desítek párů rybářských očí šupli do hnědé vody. Při plavání jsme si vzpomněli na Martina tou dobu sedícího ve vlaku, být tu s námi, jistě by nás jen sledoval z břehu a kroutil hlavou, že do takové špíny vůbec lezeme. My si ale lepší zakončení dne neuměli představit. Navíc po sto kilometrech na kole byla koupel nutností. Večer jsme završili stylovým táborákem, kapkou vína a příjemným rozhovorem se sousedním rybářem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář