Extrémní jízda
Jelikož
trvala jezdecká pauza více než dva měsíce,
snažím se po koupi nového kola dohnat promeškaný
čas. Jakmile je volná chvíle a pěkné počasí,
šlápnu do pedálů. V sobotu jsem zažil jízdu
pro mě dost netradiční. Připojil jsem se k Bohušovi a jeho
kamarádovi Milanovi. Oba jsou to padesátníci,
ale velice dobře trénovaní. A hlavně si užívají
adrenalinovou jízdu. Měl jsem z této cesty respekt,
protože jsem vůbec netušil, jestli vydržím jejich tempo.
Sobotní ráno bylo ponořené do slabé
mlhy. Před desátou dopolední jsme vyjeli směr Líšeň
a Hády. Byl to jeden z mála úseků, kdy jsme
jeli po silnicích, většina trasy totiž vedla lesem. Od Hádů
jsme jeli úzkou lesní cestou do Ochoze. Hned na začátku
jsem se utvrdil v myšlence, že to nebude žádná
oddechovka, ale pořádné šlapání.
Kolegové bikeři totiž nasadili svižné tempo, hlavně
pak při sjezdech. Kličkovaná mezi stromy dopadla dobře,
Ochoz na dohled. Po silnici se dostáváme opět k lesu a
čeká nás výšlap do Babic. Tady mám
navrch, přeci jenom je projevuje věkový rozdíl. Na
kopci sice nemohlu popadnout dech, ale než mě dojedou, jsem opět
svěží. Čeká nás kličkování
pěšinkou mírně z kopce. Jede se nadoraz, stále se
mění převody, to aby se vyvinula co nejvyšší
rychlost. Díky horšímu počasí a zimě není
v lese ani živáčka a tak se neočekávaného
střetu s výletníky nebojíme.
V Babicích si dáváme odpočinek, čeká nás nejnáročnější, podle chlapů však nejkrásnější část cesty. Prudký sjezd do Adamova. Jsem poučen o rizicích a můžeme vyjet. Hned za zatáčkou se objevuje kamenitý hang dolů. Máme již solidní rychlost. První metry na kamenech jsou šílené. Trochu jsem přibrzdil v domění, že se drncání zmírní, ale opak byl pravdou. Rychle jsem pochopil, že musím jet co nejrychleji, abych přes kameny jen tak letěl. Přesně jak mi bylo doporučeno. Pár rychlých šlápnutí a už jsem zase svištěl kopcem domů. Scvaknutá zadnice, slzy v očích, kameny od kol jen odstřelovaly, hladina adrenalinu se dotýkala oblaků. Něco podobného jsem dlouho nezažil. Pocit strachu se mísil s nadšením. Neskutečná jízda trvala asi 10-15 minut, ani přesně nevím. Zatáčka střídala zatáčku, kamení popadané listí, výmoly se střídaly s drenáží. Celý sjezd jsem se musel pořádně soustředit, i malé zaváhání či chybné rozhodnutí by znamenalo pád. V rychlosti okolo 50 km/h bych to neodskákal pouze s pár oděrkama. Po dlouhém a náročném sjezdu mně pořádně bolely prsty na rukách a i hlava si potřebovala odpočinout. Proto jsme zastavili v první hospůdce, kde proběhla česnečka.
Kolo je o kopcích. Když jsme před chvílí jeli dolů, bylo nutné nějaký ten kopec zase vyšlapat. Ten nadcházející byl pořádně dlouhý. Sebral jsem veškerou sílu v těle a vložil ji do nohou. Nekonečných 20 minut jsme se šplhali úzkými serpentinami výš a výš. Stoupání zastavila až cedule obce Vranov. Lesní cestou jsme dále pokračovali směrem k Útěchovu a Bílovicím. V tomto úseku jsme si užili nejdelší a nejlepší sjezd. Pěknou štěrkovou cestou jsme doslova proletěli, chvílemi jsem přes slzy v očích neviděl na cestu. V Bílovicích jsme koukli na displej tachometru - maximální rychlost 60 km/h!!! Docela fofr!
Protože nohy pomalu ale jistě těžkly, tělo začínalo bolet, rozhodli jsme se pro ukončení této skvělé jízdy. Ještě jsme se vyškrábali zpět na Hády a hurá domů. Na Hádech se mi podařilo spadnout i s kolem na kamenitou cestu. V prudkém stoupání mi podkluzovalo zadní kolo, proto jsem chtěl zastavit a sesednout. Vyhákl jsem pravou nohu z SPDček, ale gravitace mě táhla na druhou stranu. Levou nohu jsem nestačil vyháknout a už jsem se válel na kamení. Naštěstí nic vážného.
Protože u našeho baráku ruřivě pracovaly zbíječky, vyrazil jsem na zahradu. Sluníčko svítilo ze všech sil, já si lehnul na lavičku a užíval si nic nedělání. Ta pohoda mě tak ukolébala, že jsem se probudil za necelou hodinku. Šup zpět na kolo a rychle domů.
Snad to nebyl poslední výjezd tohoto typu, moc rád si to někdy zopakuji.