Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předhodový víkend

10. 9. 2007

Pro nás, hodové nadšence, se rok nepočítá od Nového roku po Silvestra Stalona ale od hodů do hodů. Takže právě nám mezi prsty protekl ten poslední předhodový víkend. A že se zase děly věci. Pátek  mohl být obyčejný jako vždy- nácviky, tancování, zpívání, něco málo vína, pohoda….vlastně skoro všechno bylo, až na tu pohodu. Tu jsem si stačil udělat naštěstí ještě doma. Otevřel jsem si láhev archivního vína (Veltlínské zelené 2003) , naložil jsem se do vany plné pěny a četl si noviny. Takhle vypadají moje relaxační chvilky. Pak ovšem přišly nácviky. Byl týden do hodů, ale většinu lidí jako by to vůbec netrápilo, nejspíš si to ani neuvědomovali. Možná je to částečně i chyba nás, co organizaci věnujeme většinu volného času.  Kdybychom zapojili i ostatní do příprav, zařizování a shánění, třeba by si uvědomili, že se to všechno nedělá samo, že to všechno musí někdo oběhat, zařídit. Proto jsem se několikrát za večer vytočil, když jsme zpívali novou písničku a několik lidí nás rušilo rádoby vtípky nebo bavením se. To jsou přesně ty chvíle, kdy mám chuť se na všechno vykašlat, kdy si říkám, jestli mně (nám) to za to stojí….

Naštěstí jsem musel jít v sobotu do práce, a tak jsem z nácviků spěchal poměrně brzy domů. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci. Kupodivu ráno nebyly žádné problémy se vstáváním. O půl 7 budíček, hygiena, čaj, naskočit na kolo a hurá do Obrazekpráce. Pracovní den probíhal asi takhle ( malá inspirace pro ostatní, jak se dá trávit pracovní sobota) : seřizovači nastavovali lisy, já si v klidu připravil tabulku na zanášení naměřených hodnot. Za celý den jsem měřil všehovšudy 3x. Jinak mojí pracovní náplní bylo sledování leteckých akrobací a surfování po internetu. Tam jsem si také našel celý program leteckého dne, takže jsem měl přehled, co za letadlo zrovna letíJ Chvilku před třetí hodinou měl startoval letoun C-17 II Globemaster . Jde o obří Obrazekvojenský letoun, určený k transportu. Měl jsem štěstí. Akorát se chystal k odletu, zrovna když jsem přijel za runway, na cestu k Tuřanům. V tu chvíli jsem doufal, že bude vzlétat na moji stranu. Stalo se. Sice nejsem letecký nadšenec, ale tahle podívaná mě dostala. Byl to opravdu obrovský zážitek. Doteď nedokážu pochopit, s jakou lehkostí dokázala taková masa oceli plout vzduchem. Vrchol všeho byl (to jsem viděl pak až v tv) při přistání. Globemaster totiž po dosednutí na zem dokázal zabrzdit snad jen na 150 metrech, zastavil se a začal velkou rychlostí couvat. To bylo něco nevídaného….

            Večer nás čekala příjemná záležitost. Starobřeclavská cimbálová muzika na Spartaku. Večer se rozjížděl trochu pomalu, protože muzikanti přijeli o hodinu později než bylo domluveno. Navíc ani počasí se na nás moc nesmálo. Ovšem stačilo pár písniček a hned bylo veseleji. První hodinu jsem proseděl u brány a vybíral vstupné, ale moc mi to nevadilo. Sem tam jsem s příchozími prohodil nějakou tu větu, zazpíval pár písniček. Po deváté jsem si pod náporem zimy vyprosil čaj. Ten však nepomohl a na řadu musela zákonitě přijít Becherovka. Postupem času se začal plnit i parket, hlavně zásluhou tanečníků z břeclavského Old Star .     S přibývajícím čase a vypitými panáky jsme se dostali na parket i my, amatéři. Musím za sebe říct, že jsem si skvěle zatancoval a zazpíval. Opravdu dobrá zábava. Večer jsme s Jirkem završili naším vystoupením. Jednalo se opravdu o třešničku na pomyslném dortu. U cimbálu jsme si vyzpívali hymnu letošních hodů – Páslo dívča tchořa. Dokonce došlo i na vrtění, což jsem ani sám nečekal. Myslím, že jsme měli úspěchJ    

            Podle hesla  Večer šohaj, ráno šohaj , jsme vstali UŽ před desátou hodinou a spěchali ke kostelu k nedělnímu nácviku. Sešlo se nás nečekaně hodně. Během dvou hodin jsme vyzkoušeli nastoupení u kostela, na náměstí a obě pásma. Řekl bych, že jsme dobře připraveni.

            Odpoledne mě čekal ještě zápas na Moravské Slavii. Na fotbal, jestli se tomu tak dalo říct, se nedalo moc dívat. Ale za výhru si připisujeme tři body a ty se počítají. Po čtyřech zápasech jich máme už 12, tedy plný počet. Jen tak dál.

            Hned po zápase jsem spěchal domů, protože chvíli po návratu jsme jeli s Štěpánem do Mariánek vybírat máju. Dorazili jsme tam sice už za šera, ale místo jsem bez větších problémů našel. Cestou zpět jsme museli doprovodit kolemjdoucí slečnu, protože se z lesa ozývaly zvláštní zvuky. Nejspíš to bylo divoké prase, které slečnu značně vystrašilo. Nabídku svezení autem však odmítla. Že by se snad bála i nás….?

(fotky z cimbálu nemáme, snad ale nějaké časem seženeme)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář