Jdi na obsah Jdi na menu
 


Óda na železnici

5. 1. 2010


       Mám rád tu nevšední chvíli, kdy nastupuji do vlaku a poslední peníze bych nevsadil na to, jestli jsem trefil ten správný. I samotné čekání na liduprázdné stanici v zapadlé vesničce má svoje kouzlo, stejně tak i mumraj těl s krosnami na zádech ve vestibulu hlavního nádraží. Typický rachot překlapávání jízdního řádu, nesrozumitelný chrapot linoucí se z amplionu na peróně, skřípění brzd, hlava vystrčená z okýnka, kolony aut čekajících na přejezdu, čůrání skrze plechovou díru na kolejiště, běhání rozdováděných dětí po vagónu, červené koženkové sedačky, usměvavý nebo klidně i zamračený průvodčí, parta hlučných trempíků s kytarou, neodmyslitelné „tu dum, tu dum“ … Tohle vše k cestám vlakem patří a nedokážu si představit, že by byť jediná z jmenovaných odpadla. Přišli bychom tím o zážitek z jízdy s romantickým nádechem.


I tak může dopadnout záměr napsat pár vět o novém autě. Snad příště…



Autor je občasným zákazníkem Českých drah.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Železnici mám rád...

(Štěpán, 6. 1. 2010 10:25)

...jenom když jezdí včas, bez špíny na oknech a na sedačkách.