Diagnóza : místo vody krev
Jak já nerad k těm doktorům chodím. Nikdy to není jen tak, že by se vám po ni stýskalo, zdvořilostní návštěvy nás čekají možná až v důchodovém věku. Do nemocnic a jiných léčitelských ústavů chodíme řešit naše problémy se zdravím, léčit neduhy, v případě věčně nespokojených spoluobčanů měnit jejich nedokonalý zevnějšek.
Začátek jak z Erbena, že? Raději tedy přejdu rovnou k věci. Po týdnu jsem se opět dobelhal na chirurgické oddělení primáře Foltýna polikliniky Viniční. S velkým předstihem, to abych tam nemusel čekat tak dlouho jako posledně. Nebaví mě pořád bolestivě odsouvat nohu, vždy když jde někdo kolem. Díky svojí polosádře nemohu ohnout koleno a tak si nohy odkládám hluboko za polovinu úzké chodbičky. Ne všichni pacienti se tak mohou, chtějí, vyhnout. Jenomže systém přijimání pacientů je na tak vysoké úrovni, že váš ač sebedřívější příchod nezaručuje přednostní odbavení. Vyhrává většinou ten, se silně vyvinutým reflexem, který první podá sestřičce svoji kartu.Začten do denního tisku jsem nezareagoval vůbec, svoji vstupenku do ordinace jsem sestřičce vydal až na druhé vyzvání. Psát v novinách o přemnožení jiker v jihomoravských rybnících, sedím tam ještě teď.
Dva pacienti s rychlejším reflexem se v ordinaci naštěstí nezdrželi dlouho. V zadní místnosti mi sestřička rozstřihla polosádru, po týdnu jsem tak mohl ohnout koleno víc než v rozmezí pár stupňů. Pro nějakou gymnastickou sestavu však neměl doktor pochopení a hned se pustil do odsávání vody. V lepším případě mělo jít o vodu, ale po tupé bolesti a nepříjemném šátrání v oblasti kloubu se do zkumavky hnala krev. Naštěstí to netrvalo dlouho a krásná sestřička byla doktorem povolána k opětovnému obvázání nohy polosádrou. Doktoři tomu říkají škrobák, jde vlastně o fášek namočený ve škrobu a sádry, po odpaření vody vznikne tuhá škořepina.
Třicet korun a za týden na kontrolu, loučíme se, hlavně se sympatickou sestřičkou. To ona se o mě mile stará, zatímco doktor provádí ty bolestivé zákroky. Jemu se to řekne, za týden na viděnou. Ale co ten týden mám kromě ležení dělat, to mi naporadí. U televize nevydržíte věčně, stejně tak internet vás za pár hodin přestaně bavit. Knížka a jiné čtění dokáží ukrojit dost z těch nekonečných hodin, ale i tak spousta volného času straší všude kolem. Co bych za něj dal při plném zdraví, ale takhle. Navíc se musím potýkat s velmi omezeným pohybem. Mám sice v podobě berlí dvě nohy navíc, tím pádem se ale značně omezuje využití rukou. Hloupé uvaření čaje a následné přenesení ho na stůl vyžaduje velké soustředění a koordinaci pohybů. Což o to, podobné drobnosti se za týden dají vypilovat téměř k dokonalosti, ale takové sprchování či dříve klidné posezení na toaletě se rázem změnilo v noční můru.V tomto případě mi zkutečnost zhoršuje úraz levé nohy. Dveře od toalety mám při velké potřebě po pravé ruce. Jediným řešením je tak sednutí napříč. Kdo z vás to někdy, třeba v opilosti, zkoušel, víte, že podobné chvíle nepatří mezi životní zážitky.
Ale za svoje zranění si mohu z části sám, tudíž není na místě plakat na rozlitým mlékem, ale zatnout zuby a čekat na pozitivnější diagnózu primáře Foltýna.
Komentáře
Přehled komentářů
Časem jsem si také našel různé způsoby, jak přežít běžný den bez pomoci jiných. Sprchování na jedné noze, druhou vystrčenou z vany, přenášení předmětů v zubech a podobně. Fígl s uzaviratelnou sklenicí se mi líbí:)
Tak tohle jsme si taky zažila
(Lenka H., 18. 3. 2009 9:22)To ti opravdu nezávidím, na podzim jsem si to taky zažila s kotníkem. Jakmile má člověk berle, nemůže vzít hrnek do ruky, když skáče na jedný noze, tak si to rozleje:( Nechtělo se mi pořád žádat o pomoc, tak jsem vymyslela tuto metodu: uvařila jsem čaj, přelila do úzké zašroubovávací skleničky, tu si hodila do kapsy rejoicek a doberlila se do obýváku. Tak jsem si čaj přelila do normálního hrnku. Na sprchování mně můj kluk poradil super věc – dal mi do sprchy plastovou židli a na tý jsem se sprchovala, byla to úleva!!! Lenka P.S. přeju co nejrychlejší uzdravení, když nemůžeš na kešky, zkus aspoň nějaký šifrovaný vyluštit:)
chudáku
(romča, 12. 2. 2009 14:15)Tak to Ti vůbec nezávidím, snad to budeš mít v pořádku brzy, aspoň tak, abys mohl minimálně aspoň chodit:-))
Chce to čas
(Mišák, 18. 3. 2009 16:58)