Jdi na obsah Jdi na menu
 


Autonehoda

3. 3. 2009


       Dlouho je na mých stránkách mrtvo, tak tento příspěvek chápejte jako nutnou záplatu na dlouho zející díru. Nekonečné zajetí mezi několika panelovými bloky nedává přílišnou možnost zažívat situace veselé,zábavné či poučné, hodící se k sespání pár řádků textu. V šedi obyčejných dnů se vyjímají jen cesty na vyšetření a zdravotní procházky k obvodní doktroce pro prodloužení neschopnosti práce. Na Polikliniku Viniční se vydávám s týdenní pravidelností. Se stenou pravidelností vyřkne doktor po zběžné prohlídce ortel, který mě na dlouhých sedm dní upoutá na lůžko, v mých očích již jistě vězeňské.


       Velkou neznámou je pro mě doprava na prohlídky. Z hromadných prostředů mám zatím respekt, nejsem si jistý, jak bych přepravu v přeplněných vozech přežil a nezahynul ušlapáním. Ne že bych nevěřil na lidskou solidaritu s nemocnými, naopak poznávám, že nejsme tak lhostejní, jak se traduje, ale závodnické pojetí řidičů bych asi nesnášel nejlíp. Na ranní odvoz na Viniční si tak domlouvám některého z kamarádů a doufám, že jim to nečiní přílišné problémy. Horší to bývá s cestou zpět, přesný čas odjezdu nikdy nevím a tak jsem si většinou zavolal taxi. Jenže 180 korun za překonání juliánovského kopce se mi zdá poněkud moc a po dvou pokusech jsem tuto dopravu zavrhnul. Ale co jsou dvě stokuruny oproti škodě několika tisíc na Martinově autě. K tomu došlo tak. Martin souhlasil s odvozem, pokud bych se mu ozval do osmé hodiny, pak musel do školy. Podmínku jsem splnil a mohl tak využít pohodlného a rychlého odvozu. Cestu ale ukončila už po pár desítkách metrů postarší řidička Alfy Romeo, spěchajíc na zubní vyšetření ve stejném ústavu. Rychlý průjezd zatáčkou vynesl její italský vůz do prosměru, do míst, kde jsme si my, až to té chvíle, užívali klidné cesty. Ve zlomku vteřiny následovalo krátké kvílení brzd, následně pohlcené křikem mačkajících se plechů kapot. Chvíli jsme bezmocně a nechápavě seděli zaraženi do sedadel, jen pomalu jsme začínali chápat, co že se to v posledních vteřinách přihodilo. Ticho ukočily a hlasité nadávky a následné dvě rány. To už Martin stál venku a zlostí kopal do zničeného boku auta. Nebyl jsem schopen racionálně myslet, jen jsem tupě pozoroval vztekem rozohněného Martina. Otřesená paní složila hlavu do dlaní a dlouhé minuty se neodvážila vystoupit z auta a podívat se, jakou že škodu způsobila. Nebránil jí v tom jen strach, šok, ale i zablokované dveře. Podařilo se mi Martina na dálku trochu uklidnit a domluvil jsem mu, aby se ženy alespoň zeptal, zda-li se při nárazu nějak nezranila a nepotřebuje ošetřit. Martin vzal za kliku, ozval se nepříjemně pronikavý zvuk a doteď skřípnuté dveře se pod zlostnou silou otevřely tak rychle, jak záchodové prkénko v nouzi nevyšší.


Obrazek

 

                                             (klikni po foto obou aut)

      

       Při řešení vzniklé situace jsem si vzpomněl na poučný klip v televizi, kde figurantům trvá vyřešení havárie pár minut a ještě si stačí vyměnit několik vřelých úsměvů, div že si nepadnou kolem krku štěstím a nepozvou se na oběd i s celou rodinou. Náš klip byl jiný, studený, zdlouhavý, plný nejasností a omylů. Navíc se odehrával pod bedlivým dohledem stovek párů očí, procházejících po rušné ulici. Během dlouhých tří hodin mohlo dojít ještě k další dopravní nehodě, když přivolaná dcera proviněné ženy agresivně najížděla na autobus městské dopravy. Chybělo jen pár centimetů od dalšího mačkání plechů a pořádné kupy facek.


       Pojistná událost Martinova auta je stále v řešení, ale již nyní je zřejmé, že pojistný ústav nevyplatí plnou částku potřebnou k opravě poškozených částí vozu. Celá situace mě hodně mrzí, i když vím, že nemohu k havárii připisovat svoji vinu. Nezbývá, než doufat, že se nám podobné zážitky budou pro příště vyhýbat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA