Jdi na obsah Jdi na menu
 


Říjnová koupačka

23. 10. 2008

      Další výlet orientovaný na sběr keší jsme naplánovali k Náměšti nad Oslavou, přesněji podél břehů řeky samotné. Popis keší sliboval zajímavé zážitky, náročný terén, krásnou přírodu přírodního parku s minimem návštěvníků. Jenže výlet skončil záhy potom co začal. Však se k tomu hned dostanu. Cesta autem probíhala ještě podle plánu, na odpočívadlech D1 jsme posbírali nově založené krabičky. V Náměšti se nabízela malá zastávka, rychlé odlovení keše u místní hrobky. Rychlé,to je přesné slovo, protože po ránu byla velká zima a my vyběhli z auta jen tak nalehko. Na trávě jinovatka, na popadaném listí jinovatka, v dálce lesy ponořené do mlhy. Podzim jako z učebnice.

     

      Za výchozí bod našeho výletu jsem zvolil Vlčí horu. Nahlédli jsme do místního školícího střediska E-ON a vydali se po cyklisty hojně využívané stezce. Alespoň Romča tvrdila, že je to cesta na kola naprosto ideální. Pár spadlých stromů či sesutá půda a klesání cca 12%, pro rodiny s dětmi mohu vřele doporučit. Touhle cestou pro kamzíky a jinou bláznivou zvěř jsme sešli až k řece Oslavě.


      Ještě chvíli jsme následovali její pravý břeh a v jednom z úzkých míst jsme se rozhodli pro přebrodění. Na vysvětlenou : již dopředu jsme tušili, že budeme brodit, protože v mapě se o mostku nepsalo a začátek multi keše čekal na druhé straně řeky. Již jinovatka, zmiňovaná o několik řádků výše, dává tušit, že voda byla chladná, studená až ledová. Při testování teploty rukou jsem dostal takový šok, že jsme musel odběhnout za nejbližší strom..... . Zbaven zbytečné zátěže jsem se dal do vyzouvání obuvi a přípravy na hrdinský, lépe snad řečeno bláznivý kousek. Při sledování Martina mi došlo, že jsme neudělali asi nejlíp. Ale jednou jsme se dali na vojnu, tak musíme trpět. Jednu nohu, druhou nohu do vody. Celým tělem projelo tisíce jehliček bodajících poctivě místo vedle místa. Do úst se vkrádaly nejrůznější slova a převážně sprosté si našly cestu ven. Po několika minutách váhavého přešlapování v ledové tříšti jsem se dostal až do půlky řeky a stoupl si na sluncem vyhřátý balvan. Myslel jsem si, že mám vyhráno. Se zájmem jsme začal sledovat Romču, jak se pouští do boje s arktickým živlem. Udělala sotva pár krůčků, z vratkého kamene jí sjela noha a celé její tělo mířilo směrem k hladině. Duchapřítomně vystřelila ruku k nejbližšímu kameni a tak se zachránila před promočením. Co čert nechtěl, v ruce držela i botu. Následné vteřiny jsme pak se zájmem sledovali čurůček vody, jak vytéká z její boty. Propadli jsme smíchu. Úsměv nám však rychle zmrznul, protože i přes podchlazení mozku jsme pochopili, že s čerstvě vypranou botou se špacíruje jen velmi špatně. Po chvilkovém váhání jsme se rozhodli pro ústup. Celou trasu jsem si tak musel zopakovat ještě jednou.

     

      Při obouvání Martin zjistil, že i on si nabral do bot zavěšených pod batohem. Újmu utrpěly i jeho kalhoty (v oblasti kolen). Zmáčení jsme se vrátili k autu. Rozhodnuto, jedeme domů. Pochybuji, že se na místo činu v dohledné době vrátíme.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

souhlasím..

(romča, 25. 10. 2008 13:23)

..já bych se taky klidně vrátila..ale beru si gumáky a ručník..:-))) a ta cesta mi přišla jako stvořená na kolo, ale po chvilce jsem to přehodnotila..:-))) jsem se spletla, no:-)) jinak vystiženi přesně, a prej lavina...:-))) zase tak mohutná nejsem:-)) ale i tak jsem si výlet užila..

Vypravěč

(Bulhar, 24. 10. 2008 10:16)

"Celé její tělo mířilo k hladině"...to popisuješ, jak kdyby se valila lavina a ne Romča :-D
No my jsme se jí smály, ale Romči v první chvíli moc do smíchu nebylo...taky podle toho vypadal její slovník :-)
A na místo činu bych se naopak vrátil co nejdříve, přece se nenecháme pokořit :-)

Vzhůru na Podzimní rapsodii

(Štěpán, 24. 10. 2008 9:41)

Běžte si zaplavat na PR. Před dvěma týdny to bylo fajn :)