Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do Prahy za poklady a kopanou

4. 11. 2008

       Na víkend byly v plánu dva výlety. První do rakouského outllet centra v Parndorfu za nákupy a druhý do matičky Prahy. Rakousko jsme nakonec odložili na neurčito a tak jsme se mohli soustředit na Prahu. Cílem výletu bylo shlédnutí fotbalového mače, domácí Slavie a hostujícího Brna. Hlavním lákadlem byl nový stadion Slavie. Jeho výstavbu jsem přes internet sledoval již od prvního rýpnutí do země. Od jara se stal stadion provozu schopným a tak stačilo vytypovat vhodný termín návštěvy.


      Když už jsme vážili tolik kilometrů, chtěli jsme si také odvést několik suvenýrů v podobě nalezených keší. Proto jsme s Martinem vyjeli už časně ráno vlakem. Poprvé jsem jel do Prahy po kolejích a musím říct, že spokojenosti se dostávalo měrou vrchovatou. Ve srovnání s autobusovou dopravou je ta vlaková o třídu výš. Zvlášť když si v prázdném kupé pustíte cimbálku a otevřete láhev bílého. Stylové cestování za rozumnou cenu. (jednosměrná jízdenka, skupinová, v našem případě 2 osoby=220 na jednoho)

Obrazek


       Do pražských Holešovic přijel vlak na chlup přesně. Jestliže jsme cestou sledovali klidnou krajinu bez lidí, hned po otevření dveří jsme vpadli do chumlu německých a anglických turistů, kteří se horečně snažili dostat na námi uvolněná místa. Z jejich gest a výrazů jsem vytušil, co chtějí říct - vítejte v metropoli.


       Po uvítací tlačenici jsme se za pochodu seznámili s obyvateli místního nádraží a rychle hledali východ, směr Štvanice. Na tomhle všem dobře známém ostrově jsme měli první práci. Jako rozcvička posloužily tři snadné keše a mohli jsme se vypravit na neznámou Obrazekmystery keš nazvanou podle ostrova. Prošli jsme skateparkem, kolem tenisových kurtů na druhý břeh ostrova. Uložení keše mělo být,jak hint napovídal, jen pro otrlé. A už z dálky jsme viděli, že na nás čeká opravdová lahůdka. Krabičku majitel umístil na ocelový stožár opatřený stupačkami. Jelikož Martin tuhle keš vyluštil, bylo na mě, abych ji vyzvednul. Žádné dlouhé otálení,to abych si to ještě nerozmyslel, hned jsem šplhal vzhůru. Prvních pár metrů šlo rychle, ale v nějakých 5-6 metrech se začal sloup houpat a mnou projela nejistota , které záda šlapal sourozenec strach. Jak jsme se blížil na dosah keše, přišlo i na chvění nohou, které volně přešlo v klasický třes. Ani jsem si neužíval výhledu, jednou rukou jsem obejmul sloup a druhou se snažil zapsat naše jména do logbooku. To že bych snesl deníček dolů a pak ho zase lezl vrátit, jsme rychle zamítl. Jedna fotka do rodinného alba a mohl jsem se sunout dolů. Krásný adrenalínový zážitek.


       Aby toho lezení nebylo málo, další keš byla dosažitelná také jen s pomocí žebříku. Tentokrát se ale lezlo opačným směrem a to dolů k Vltavě. černého Petra dostal tentokrát Martin, já se mohl kochat krásami Prahy.


Obrazek       Když jsme kolem tohoto místa procházeli podruhé, všimli jsme si staršího páru, jak se nenápadně snaží keš najít. Když jsme je oslovili, začali dělat jakože nic. Spíš bych řekl, že se nás trochu polekali. Po zjištění, že nejde o Čechy, ale o Angličany, jsme jim keš ukázali a Martin byl tak ochotný a ještě jednou sestoupil k hladině Vltavy. Já využil jedinečnou možnost vyzkoušet si, jak jsem na tom se svojí angličtinou po 3 měsících učení. Rozhovor se uskrovnil na pouhé heslovité povídání, ale všemu jsem rozuměl a dokázal jsem ze sebe vyloudit i pár jednoduchých vět. Žádná sláva, ale příště to bude lepší.


       Stejně tak i pokračování bude příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář